THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
První deska ANIMAL HATE „Bells Of Acheron“ mě svého času celkem potěšila, neb takto sympatická black/death metalová směsice se v našich luzích a hájích rozhodně nevyskytovala na každém druhém rohu. Naděje vkládané do druhé řadové nástupkyně „A Witch Shall Be Born“ tedy nebyly zrovna nejskromnější, nicméně... Čtveřice ze západních Čech se nechala až příliš inspirovat tvorbou současných KATAKLYSM a svoji kdysi kompaktní black/deathovou produkci poněkud zbytečně rozmělnila. Novinkou, a nutno dodat, že novinkou opravdu nevítanou, je časté využití čistého (navíc ne kdovíjak jistého) vokálu, jenž zde koexistuje s klasickým growlem a „Iaconovskými“ blackovými výšinami. Využití čistého zpěvu v extrémnější hudbě mi proti srsti rozhodně není, leč musí se tak stávat s citem a vkusem, což bohužel není případ ANIMAL HATE. Jako pěst na oko působí čistý vokál hlavně v páté skladbě „In The Darkness Of Catacomb“, která s jeho nástupem úplně ztrácí na přesvědčivosti a jakékoli vážnosti (i když v tomto případě je třeba zdůraznit, že se nejedná ani tak o zpěv, ale spíše o jakési „předříkávánání“). Probuzení potenciálu „A Witch Shall Be Born“ nastává doslova za pět minut dvanáct, a to spolu s příchodem závěrečné ryze instrumentální skladby „Through The Ages“, jež i přes využití šablonovité práce sólové kytary konečně přináší ono kýžené světlo na konci tunelu. Jistě, ANIMAL HATE je nutno pochválit za odvahu experimentovat, nicméně v mých uších se odvážné kroky mimo hranice "Bells Of Acheron" s přílišným pochopením nesetkaly.
4,5 / 10
-bez slovního hodnocení-
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.